Bezpečnostní okénko

K napsání tohoto zamyšlení mě inspirovaly televizní zprávy. Pustil jsem je úplně náhodou zrovna v momentu, kdy probíhalo několik reportáží o tragických dopravních nehodách. A protože jsem už spoustu let také řidič, co najezdí (a najel) obrovskou spoustu kilometrů a vím, že vy, naši studenti, chodíte do autoškoly a stanou se z vás řidiči, z nichž mnozí najezdí také spoustu kilometrů, promluvím vám do duše. Ve zprávách se dovíte, že zabíjela rychlost, ve které nešťastníci nezvládli řízení, ale dám vám radu. Nevěřte tomu, že řízení auta podle rychlostních limitů vás ochrání. Nenabádám vás ke zběsilé jízdě, někdy naopak musíte zpomalit hluboko pod limit kvůli okolnostem na silnici, ale chci vám doporučit radu, kterou mi jako malému klukovi (a spolujezdci) vštěpoval do hlavy můj táta a díky které jsem za dvacet let ani jednou neboural jako řidič. Tou nejdůležitější vlastností na silnici je předvídavost! Vždycky musíte předvídat, co vás v nejbližší chvíli čeká, nevěřit, že když jedete po hlavní, ten pán v bílé felicii vám tam z vedlejší nevjede. Když projíždíte podél zaparkovaných aut, je lepší počítat, že vám zpoza auta někdo vstoupí do cesty. Když předjíždíte, je lepší počítat, že paní před vámi začne předjíždět (často bez použití blinkru). A každopádně je lepší předvídat, co může být za nepřehlednou zatáčkou a jet podle toho. Nejsem žádný kloboukář za volantem, spíš naopak, ale díky tomu, že se snažím celý život předvídat, jsem se zatím vždy vyhnul ošklivým situacím a stal jsem se také ohleduplpnějším, protože když sledujete provoz okolo sebe, zároveň se naučíte ostatní tolerovat a nepřekážet jim. Proto se musím přiznat, že na ty, co ohleduplní nejsou, si dost často a hlasitě zanadávám (a že takových je!). Jezděte předvídavě a předvídejte, uvidíte, že se vám to vyplatí...

Trocha historie

Nedávno jsem narazil na velmi zajímavý článek o prvních mikroprocesorech. Kdo se o IT a elektrotechniku alespoň trochu zajímá, určitě se v myšlenkách rád vrátí do doby, kdy dnes nejslavnější a nejbohatší firmy začínaly v garážích, založené obrýlenými puberťáky, dnes nejbohatšími lidmi světa, kteří od tehdejších černobílých, resp. správně monochormatických obrazovek také neodtrhli oči. Je zajímavé číst o úžasných technologických novinkách tehdejší doby, které v nás dnes vyvolávají lehký úsměv na rtech, protože parametrově a svým výkonem patří do pravěku IT dějin. Přesto to byly první vlaštovky budoucího obrovského technologického vývoje a jsou to základy těch technologií, které jsou dnes všude okolo nás.
Článek si můžete přečíst zde: http://www.lupa.cz/clanky/senzory-martina-maleho-jak-levne-mikroprocesory-zmenily-svet/

Wifi ve škole

Blíží se nám konec září a jak jste jistě zaregistrovali, většina IT věcí ve škole již funguje, bylo nutné zprovoznit server, racky v obou patrech, kopírky, IT lab, postupně se dodělávají plátna, dataprojektory a reproduktory a samozřejmě také wifi AP. S tím se ke mně dostávají informace na (ne)kvalitu připojení přes wifi. Musíte si ovšem uvědomit, že když se na wifi připojí 200 lidí najednou, připojení logicky nemůže být dobré, to prostě odporuje základním principům, jak wifi access pointy fungují. Jednou jsem suploval na ZŠ a i ty malé děti mají všechny telefony a tablety a opravdu si nedělám iluze, že připojení ve škole používají jen na školní záležitosti. Sáhněte si proto i do vlastního svědomí a až zase budete něco stahovat nebo sledovat třeba video na YT, vzpomeňte si na moje slova a zkuste být trochu více ohleduplní při využívání naší školní sítě.

Minipočítač

Nedávno jsem pro někoho potřeboval nový počítač a úplnou náhodou jsem narazil na velmi zajímavou alternativu k běžnému stolnímu počítači. Jedná se o mini pc, konkrétně jsem zvolil Gigabyte Brix. Lze ho koupit za něco málo přes 3 tisíce jako základní kit, do kterého se ještě dokoupí SSD disk s kapacitou dle vlastního uvážení a operační paměť opět s kapacitou, jaká vám vyhovuje, jen pozor na to, že paměť je sice DDR3, ale musí to být tzv. DDR3L, která má jiné hodnoty napájení a lze ji použít u modernějších procesorů jako alternativu k DDR4. Porcesor je čtyřjádrový, pc má 4 USB3 porty, slot na micro SD kartu, HDMI a D-SUB výstup, napájen může být přibaleným adaptérem nebo prostřednictvím USB portu, což je nutné povolit v BIOSu. Celkově má zařízení velice nízkou spotřebu a v balení najdete i malou kovovou konzoli pro přidělání na zadní stranu monitoru, samozřejmě pokud má monitor VESA mount. Jedná se o velice elegantní řešení např. pro kancelářské aplikace, internet apod. Jediné úskalí, na které jsem při instalaci narazil, byly USB porty pouze ve verzi 3 a instalace Windows 7 neobsahuje jejich ovladače, což znamenalo, že nebyla detekována klávesnice a myš v průběhu instalace. Ovladače bylo tedy nutné do instalačního média injektovat a z důvodu, že zařízení nemá optickou mechaniku, musela proběhnout z flash disku, ale to už je povídání do jiného článku.

Je AI odrazem nás samých?

Možná jste v poslední době zaregistrovali zprávy o samoučícím se programu od Microsoftu, který měl konverzovat s mladými lidmi, učit se a rozvíjet svůj umělý intelekt. Bylo by velmi zajímavé sledovat, co takový program dokáže, jenže to by nebyli teenageři, aby se to nějak nezvrtlo. Milý program zneužili jako slabomyslného jedince a šikovnou manipulací z něj vytvořili zrůdu obdivující Hitlera, dehonestující amerického prezidenta na opici a vůbec se začal chovat dost nevybíravě, tak mu radši po krátké době přistřihli křidélka a projekt skončil zdánlivým neúspěchem. Nejvíc se však divím tomu, že neskončil jako sexuální deviant s jazykem poctivého dlaždiče (se vší úctou k jakýmkoliv řemeslníkům).

Nová budova z pohledu ajťáka

Minulou středu jsem se byl konečně podívat do nové budovy a vzal jsem s sebou i kluky ajťáky ze třeťáku, abychom omrkli kabelové rozvody, racky a obecně infrastrukturu a věděli, do čeho jdeme. Pozitivní je, že nás čeká optika do budovy, takže slušný internet a rozvody jsou také hotové, tzn., že vše stačí jen zapojit, switche propojit se svorkovnicí, oběhnout zásuvky a vyzkoušet je, nainstalovat wifi a za několik dnů je hotovo :-)

Jak dobít baterky?

Tento blog není, jak by se mohlo zdát, o syndromu vyhoření, ale o opravdových bateriích, které nás v životě provázejí na každém kroku. Setkáváme se s nimi v telefonech, noteboocích, čím dál víc v automobilech (myslím těch hybridních a plně elektrických) a koneckonců v téměř každém přenosném elektronickém zařízení. Jejich problémem však už celé roky je nedostatečná kapacita v poměru k velikosti a hmotnosti a také doba dobíjení.Uchovávat efektivně energii není zkrátka jednoduché. A jak to vypadá, neblýská se příliš na lepší časy. Doporučuji přečíst článek, na který jsem náhodou narazil. A pamatujte, nejdůležitější je být neustále nabitý pozitivní energií...

http://www.zive.cz/clanky/9-nadejnych-technologii-ktere-by-konecne-mohly-prinest-revoluci-v-bateriich/sc-3-a-181467/default.aspx

Když neposlouchá technika, bývá to nějakou neuvěřitelnou blbostí!

Ano, správně, je to často tak, jak jsem napsal v nadpisu. Nedávno se ukázalo, že naše školní připojení k internetu nevyužívá plný potenciál uploadu, tedy rychlosti směrem od nás, něco ji evidentně brzdilo. Podezření padlo na některý z wifi routerů, protože mají občas tendenci provokovat, ten v labu by mohl vyprávět... Dal jsem si tedy tu práci, že jsem postupně všechny odpojil a běhal jsem kontrolovat, jestli se stav zlepšil. A nezlepšil. Následovaly zbytečné switche, ale ani to nepomohlo. Že by nějaký vadný kabel v racku? Kdepak, ani tím to nebylo. Vyloučil jsem všechny hardwarové možnosti a zbyla potenciální chyba v nastavení serveru nebo routeru. Server 10%, router 90 (no, možná 5 ku 95), šel jsem mu tedy hned po krku. Chvíli jsem kontroloval nastavení a všechno sedělo, firewall správně nastavený, NAT taky, nikde žádné kvóty... Prohlídnul jsem nastavení síťových rozhraní a najednou se to stalo! Oko mi padlo na nezaškrtnuté políčko "auto-negotiation". A byl jsem doma (tedy ne doma, pořád ve škole). Myslíte, že to byla celá příčina problému? ;-)

Vtípky v prohlížeči

Hrajete si rádi? My, starší generace, si pamatujeme počátky počítačových her, mezi které patřilo třeba cédéčko žeroucí tečky, prodlužující se had nebo tenis v podobě dvou čárek odpalujících si mezi sebou pár pixelů. Kdybyste si chtěli zahrát hezké bourání cihel, navíc cihel poskládáných z miniatur webových stránek, napište do Googlu ve vyhledávání obrázků "atari breakout".
Pro pobavení kamarádů zkuste třeba "zerg rush" nebo pokud jste fandové hvězdných válek, bude se vám líbit "a long time ago in a galaxy far, far away".
Takových vtípků je na Googlu celá řada, prohlížeč začne dělat psí kusy po zadání "do a barrel roll", "z or r twice", "askew" nebo "<blink>".
A na závěr staré, ale stále dobré startování embéčka v zimě: Do Google Translate napište "vvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvv. vvvvvvvvvvvvvvvvvvvvvv. vvvvvv. vvvvv" a pusťte si zvuk :-)

Záhada v Tauplitzu

Tento blog mi asi nebudete věřit, ale vězte, že všechny zúčastněné osoby a situace nejsou smyšlené. Přijeli jsme letos zase do Tauplitzu na lyžák a těšili jsme se, jak si pořádně zalyžujeme. Počasí nám docela přálo, navzdory chmurným předpovědím a tak, jen co jsme vylezli z autobusu a ubytovali se, vydali jsme se na odpolední obhlídku terénu. Tím, že jezdíváme už v 5 hodin ráno a v Berghofu, kde bydlíme, nás čeká až večeře, začal nás trápit hlad. Kdo by odolal typické rakouské gulaschsuppe, tu jsme museli mít, a tak jsme se po pár jízdách zastavili v jedné z mála horských hospůdek, které tady jsou. Gulášovka nezklamala, navíc nám bylo moc fajn na lednovém sluníčku na zahrádce, ale sjezdovka čekala. Všichni už odjeli a já koukám, kdepak asi jsou moje lyže. Věděl jsem přesně, kde jsem je nechal, zůstaly zuté mezi ostatními a seděli jsme jen pár metrů od nich. Nicméně nikde jsem je nenašel. Znáte ten pocit beznaděje, když o něco přijdete a v daný moment vás nenapadá žádné rozumné řešení? Chvíli jsem nevěděl, co budu dělat. Náš hotel byl vzdálený asi tak dva, možná tři kilometry a představa, že to šlapu v lyžákách, se mi vůbec nezamlouvala. V tu chvíli jsem si v hlavě přehrával různé scénáře, co se mohlo stát, jestli to byl omyl a někdo se s nimi za chvíli vrátí s omluvou nebo jestli to byla prostá krádež a samozřejmě jsem v duchu obviňoval hypotetického Čecha jako viníka, protože vás prostě napadne, že jsme národ zlodějů a Čechů jsme tu potkali docela dost. Vůbec netuším, jak by se taková situace řešila bez mobilu. Takhle jsem aspoň zavolal kolegyni Leničce, chvíli jsme spekulovali a nadávali spolu a nakonec jsme aspoň sehnali telefon do našeho hotelu. Tam mi řekli, že na skútr je to moc daleko a ať se aspoň přiblížím na blízké parkoviště (asi tak v půli cesty, ani to mě nenaplňovalo velkou radostí). Personál restaurace se k tomu postavil čelem: sorry, nic pro vás nemůžeme udělat, ale aspoň se mi podařilo vyjednat, že když tam na place zbydou nějaké (zlodějovy) lyže, ať mi zavolají. S myšlenkou na tisíce mizící někde v údolí jsem se potupně vydal na skibus, který naštěstí jezdí okolo té restaurace a měl jet každou chvíli. Skutečně se objevil, stačilo mávnout, lámanou němčinou jsem si zandával před řidičem a pak už jsem jen vytelefonoval odvoz skútrem na hotel. No, zkažené hory, první den, co bych vám vykládal…

Druhý den jsem si udělal procházku, abych se pokusil vrátit moji zbytečnou pětidenní permanentku, říká se tomu minimalizace ztrát. Takže opět na naše známé parkoviště, naštěstí mě v půli cesty nabral teď už skoro známý řidič skútru, protože zrovna odvážel odpadky. Nicméně paní v pokladně mi sdělila, že to asi nepůjde, ale obtelefonovala několik pokladen nahoře na kopci i dole v údolí a vůbec jsme si tak hezky pobrebentili, až jsem žasnul, kolik té němčiny ve mně zůstalo. Každopádně vrátit permanentku opravdu nešlo a bylo mi doporučeno si lyže půjčit. Tuhle možnost jsem ale zatím zavrhnul, protože to není úplně levná záležitost a užívejte si na nějakých práskačkách. A tak jsem se hezky vrátil a zvažoval možnosti. Venku bylo krásně, sluníčko svítilo a já byl nakrknutý. Šel jsem se aspoň pokochat okolními vrcholky zalitými sluncem, když tu najednou mě zastavil pan hoteliér a že prý mu volali z té restaurace a mají tam nějaké lyže. Na moment jsem se zaradoval, protože i kdyby nebyly moje, aspoň bych na nich těch pár dnů odjezdil a pak s nimi třeba něco vymyslel. Radostně jsem volal Leničce, sdělil jí novinu a poprosil jí, jestli by se tam nepodívala. Samozřejmě mi to slíbila, a že prý mi je i přiveze, byl jsem jí vděčný. Uběhla asi hodina a ona pořád nikde. Nevydržel jsem to a šel se podívat do lyžárny, jestli tam náhodou už nejsou a jestli náhodou nejsou moje. Napadlo mě, že je třeba přivezla a ještě šla na svah. Takže jsem tam přišel a co myslíte? No jasně, byly tam!! Lyžárna skoro prázdná a u jedné stěny moje Fischerky i s hůlkami. Byl to krásný pocit. Člověk na moment získá falešný dojem, že jsou lidi ještě poctiví, a když si uvědomí svůj omyl, napraví ho. Jediné, co mě trochu zarazilo, bylo to, že lyže byly úplně mokré od sněhu, kapala z nich voda. No co, táhnout lyže na rameni přes půl Alp je dřina, tak je asi Lenička cestou někde položila. Pustil jsem to z hlavy a měl jsem upřímnou radost, že lyžák ještě není ztracený.

Asi tak za půl hodinky jsme se chystali na oběd a už jsem byl celý netrpělivý, jak se to v té restauraci odehrálo a co se vlastně stalo, když jsem se konečně lyžařů dočkal. Už na schodech Lenka vítězoslavně zavolala: „Tak jsem ti ty lyže přivezla, jen mě viděli, na nic se neptali a ty Salomonky mi vrazili do ruky!“. Počkat, cože?? Jaké Salomonky? Vždyť já přece svoje lyže mám v lyžárně! Nevydržela to a začala se smát. „Tak máš dvoje, no“. Vůbec jsem nechápal, jak je tohle možné. Jediné vysvětlení bylo to, že někdo, kdo je také ubytovaný v našem hotelu, byl shodou okolností také v té restauraci a přehlédl, že si bere cizí lyže, odjezdil na nich ještě celé další dopoledne a prostě je odložil a já je úplnou náhodou objevil. Když jsme našli na Salomonkách číslo z půjčovny, začalo to do sebe aspoň trochu zapadat, i když i tak to bylo velice podivné, moje lyže jsou černé s bílými prvky a ty Salomonky prakticky čistě bílé. Nakonec jsem tedy byl rád, že se mi nepodařilo permanentku vrátit a šli jsme na svah. Jaké bylo naše zděšení, když chyběly další lyže, tentokrát jednoho našeho studenta. A Salomonky na svém místě. Zřejmě se tu tedy pohyboval nějaký slabomyslný jedinec, který si prostě vezme lyže, které se mu líbí a do kterých zapne boty. S tímhle očekáváním jsme před čtvrtou, kdy končí lanovky, čekali na pachatele držíc na střídačku hlídky v lyžárně. Všechny by nás zajímalo, co to je za člověka. Bohužel se neobjevil, a tak nám zbyly Salomonky z půjčovny a Tomášovi oči pro pláč. Ale uvidíme, stopa je ještě horká a máme plán…