Tento blog mi asi nebudete věřit, ale vězte, že všechny
zúčastněné osoby a situace nejsou smyšlené. Přijeli jsme letos zase do
Tauplitzu na lyžák a těšili jsme se, jak si pořádně zalyžujeme. Počasí nám
docela přálo, navzdory chmurným předpovědím a tak, jen co jsme vylezli
z autobusu a ubytovali se, vydali jsme se na odpolední obhlídku terénu.
Tím, že jezdíváme už v 5 hodin ráno a v Berghofu, kde bydlíme, nás
čeká až večeře, začal nás trápit hlad. Kdo by odolal typické rakouské
gulaschsuppe, tu jsme museli mít, a tak jsme se po pár jízdách zastavili
v jedné z mála horských hospůdek, které tady jsou. Gulášovka
nezklamala, navíc nám bylo moc fajn na lednovém sluníčku na zahrádce, ale
sjezdovka čekala. Všichni už odjeli a já koukám, kdepak asi jsou moje lyže.
Věděl jsem přesně, kde jsem je nechal, zůstaly zuté mezi ostatními a seděli
jsme jen pár metrů od nich. Nicméně nikde jsem je nenašel. Znáte ten pocit
beznaděje, když o něco přijdete a v daný moment vás nenapadá žádné rozumné
řešení? Chvíli jsem nevěděl, co budu dělat. Náš hotel byl vzdálený asi tak dva,
možná tři kilometry a představa, že to šlapu v lyžákách, se mi vůbec
nezamlouvala. V tu chvíli jsem si v hlavě přehrával různé scénáře, co
se mohlo stát, jestli to byl omyl a někdo se s nimi za chvíli vrátí
s omluvou nebo jestli to byla prostá krádež a samozřejmě jsem v duchu
obviňoval hypotetického Čecha jako viníka, protože vás prostě napadne, že jsme
národ zlodějů a Čechů jsme tu potkali docela dost. Vůbec netuším, jak by se
taková situace řešila bez mobilu. Takhle jsem aspoň zavolal kolegyni Leničce,
chvíli jsme spekulovali a nadávali spolu a nakonec jsme aspoň sehnali telefon
do našeho hotelu. Tam mi řekli, že na skútr je to moc daleko a ať se aspoň
přiblížím na blízké parkoviště (asi tak v půli cesty, ani to mě
nenaplňovalo velkou radostí). Personál restaurace se k tomu postavil
čelem: sorry, nic pro vás nemůžeme udělat, ale aspoň se mi podařilo vyjednat,
že když tam na place zbydou nějaké (zlodějovy) lyže, ať mi zavolají.
S myšlenkou na tisíce mizící někde v údolí jsem se potupně vydal na skibus,
který naštěstí jezdí okolo té restaurace a měl jet každou chvíli. Skutečně se
objevil, stačilo mávnout, lámanou němčinou jsem si zandával před řidičem a pak
už jsem jen vytelefonoval odvoz skútrem na hotel. No, zkažené hory, první den,
co bych vám vykládal…
Druhý den jsem si udělal procházku, abych se pokusil vrátit
moji zbytečnou pětidenní permanentku, říká se tomu minimalizace ztrát. Takže
opět na naše známé parkoviště, naštěstí mě v půli cesty nabral teď už
skoro známý řidič skútru, protože zrovna odvážel odpadky. Nicméně paní
v pokladně mi sdělila, že to asi nepůjde, ale obtelefonovala několik
pokladen nahoře na kopci i dole v údolí a vůbec jsme si tak hezky
pobrebentili, až jsem žasnul, kolik té němčiny ve mně zůstalo. Každopádně
vrátit permanentku opravdu nešlo a bylo mi doporučeno si lyže půjčit. Tuhle
možnost jsem ale zatím zavrhnul, protože to není úplně levná záležitost a
užívejte si na nějakých práskačkách. A tak jsem se hezky vrátil a zvažoval
možnosti. Venku bylo krásně, sluníčko svítilo a já byl nakrknutý. Šel jsem se
aspoň pokochat okolními vrcholky zalitými sluncem, když tu najednou mě zastavil
pan hoteliér a že prý mu volali z té restaurace a mají tam nějaké lyže. Na
moment jsem se zaradoval, protože i kdyby nebyly moje, aspoň bych na nich těch
pár dnů odjezdil a pak s nimi třeba něco vymyslel. Radostně jsem volal
Leničce, sdělil jí novinu a poprosil jí, jestli by se tam nepodívala.
Samozřejmě mi to slíbila, a že prý mi je i přiveze, byl jsem jí vděčný. Uběhla
asi hodina a ona pořád nikde. Nevydržel jsem to a šel se podívat do lyžárny,
jestli tam náhodou už nejsou a jestli náhodou nejsou moje. Napadlo mě, že je
třeba přivezla a ještě šla na svah. Takže jsem tam přišel a co myslíte? No
jasně, byly tam!! Lyžárna skoro prázdná a u jedné stěny moje Fischerky i
s hůlkami. Byl to krásný pocit. Člověk na moment získá falešný dojem, že
jsou lidi ještě poctiví, a když si uvědomí svůj omyl, napraví ho. Jediné, co mě
trochu zarazilo, bylo to, že lyže byly úplně mokré od sněhu, kapala z nich
voda. No co, táhnout lyže na rameni přes půl Alp je dřina, tak je asi Lenička
cestou někde položila. Pustil jsem to z hlavy a měl jsem upřímnou radost,
že lyžák ještě není ztracený.
Asi tak za půl hodinky jsme se chystali na oběd a už jsem
byl celý netrpělivý, jak se to v té restauraci odehrálo a co se vlastně
stalo, když jsem se konečně lyžařů dočkal. Už na schodech Lenka vítězoslavně
zavolala: „Tak jsem ti ty lyže přivezla, jen mě viděli, na nic se neptali a ty
Salomonky mi vrazili do ruky!“. Počkat, cože?? Jaké Salomonky? Vždyť já přece
svoje lyže mám v lyžárně! Nevydržela to a začala se smát. „Tak máš dvoje, no“.
Vůbec jsem nechápal, jak je tohle možné. Jediné vysvětlení bylo to, že někdo,
kdo je také ubytovaný v našem hotelu, byl shodou okolností také v té
restauraci a přehlédl, že si bere cizí lyže, odjezdil na nich ještě celé další
dopoledne a prostě je odložil a já je úplnou náhodou objevil. Když jsme našli
na Salomonkách číslo z půjčovny, začalo to do sebe aspoň trochu zapadat, i
když i tak to bylo velice podivné, moje lyže jsou černé s bílými prvky a
ty Salomonky prakticky čistě bílé. Nakonec jsem tedy byl rád, že se mi
nepodařilo permanentku vrátit a šli jsme na svah. Jaké bylo naše zděšení, když
chyběly další lyže, tentokrát jednoho našeho studenta. A Salomonky na svém
místě. Zřejmě se tu tedy pohyboval nějaký slabomyslný jedinec, který si prostě
vezme lyže, které se mu líbí a do kterých zapne boty. S tímhle očekáváním
jsme před čtvrtou, kdy končí lanovky, čekali na pachatele držíc na střídačku
hlídky v lyžárně. Všechny by nás zajímalo, co to je za člověka. Bohužel se
neobjevil, a tak nám zbyly Salomonky z půjčovny a Tomášovi oči pro pláč.
Ale uvidíme, stopa je ještě horká a máme plán…
