Jsou to asi dva týdny, kdy pořádala moje bývalá kolegyně rozlučku s bytem. Shodou okolností jsme měli jako třídní učitelé jednu třídu na osmiletém gymnáziu, já první čtyři roky, ona ty poslední. Byla to báječná třída, zažili jsme spolu spoustu věcí a měl jsem ji rád, i když bylo období, kdy ji někteří kolegové nemohli ani vystát. Tím obdobím si projde každá třída a bývá to okolo třináctého a čtrnáctého roku, tedy specifické období puberty, já mu pracovně říkám "hovězí věk". Dodnes si pamatuji, jak se jedna kolegyně v záchvatu vzteku plynoucího z neporozumění, studentské suverenity a nedostatečného prospěchu zeptala mého studenta, co z něj jednou bude... Ten s ledovým klidem prohlásil, že zdědí firmu po tátovi.
Lidé se mění, hovězí věk rychle odezní a tou rozlučkou s bytem jsem začal právě proto, že se přišlo podívat i pár studentů z naší třídy. Dva z nich jsou už druhým rokem na architektuře, jeden na jaderné fyzice, někdo na VŠE a všichni chodí do práce a přijímají svůj život s jeho radostmi i strastmi.
Potenciální dědic tátovy firmy nepřišel, ale jsem si jistý, že dnes už to vidí úplně jinak.
Jo, za našich mladých let... ... to bylo v podstatě úplně stejné :-)
